1.r. př. k. vzpomínky před karanténou

Bydlím s přehledem. Bydlím nad věcí. Bydlím ve čtvrtém patře panelového domu. Ano, to mi poskytuje pocit „být nad věcí. Dívám se z okna kuchyně, zrakem přejedu Orlické hory, vzrostlé stromy, nebe a pokaždé vydechnu prvním dechem jako novorozeně, mysl je tichá, srdce klidné, tulák může na scénu. Vzpomínám si, že mě neuvěřitelně vyděsila otázka, čím chci být. Lekla jsem se, že jsem špatně. Vždyť já chci být tím, čím jsem. Pochopila jsem, že je potřeba ono „čím“ nějak pojmenovat, nějak se identifikovat a prezentovat, aby i okolí vědělo s kým má tu čest. Do dneška mám problém pochopit, že musím komukoliv předkládat nějakou představu. Tedy nemusím, ale je potřeba počítat s tím, že posuzování se stalo trendem a v horším případě si okolí dosadí představu svou, naprosto scestnou, a tak trochu pomáhám věci. Čím jsem chtěla být, byla jasná věc – tulák. Jsem tulák svým naturelem. Zbytek byly jen faktické informace pro ty, kteří potřebují nakrmit svou levou hemisféru.

A tak tu sedím, v kuchyni čtvrtého patra a toulám se. Jakákoliv věc, která by mohla připomínat rušivou budovu, mi jaksi uniká z hledáčku – mozek mi umí přebírat. Naučil se to dávno, ale to je jiný příběh. Můj mozek je takový platonický milovník, který se často... dost často… nepříjemně často dostává do pěkné rvačky s kritikem. Můj Kritik, povšimněme si maskulina. V mozku mám své vlastní obrazové centrum, své centrum zábavy, které bojkotuje Kritika představou učitelky hudební výchovy na ZŠ SNP v Hradci Králové v černém koženém oblečku a s bičíkem místo taktovky. Ano, je to On, muž a vypadá jako žena. Tím se jeho vážnost sníží, což pochopitelně tuto osobu neskutečně rozhořčí, a jak tak vyskakuje, zaráží se do země jako hřebíček, až pozbude jakékoliv pozornosti.

Bývám zde nad věcí i v dobách kdy jsem v totalitním područí blbých nálad ( a že jich jako žena umím přezout celkem dost). Je ucourané ráno, které, jak se ukázalo, má moje dcera ještě ucouranější než já, což nevyhnutelně vede ke konfliktu uvnitř skupinky jinak celkem homogenní. To vše nastane až za chvíli, až po půl hodině, která původně byla dvěma minutami. „Dvě minuty“ potřebuje na zvednutí těžkého, čtrnáctiletého těla z postele, kde má zřejmě v plánu i zestárnout. Z jejích laskavých gest mám patent na stárnutí asi jen já. Ze dvou minut se pomalu stává mnohem víc a matka, nemající ani zdání, jak neuvěřitelně namáhavě utíká čas ve virtuálním světě, začíná probouzet třetí postavu našeho dějství „trapnou gestapačku“, která bez potíží a okamžitě z medového přediva hlasu přeskočí ne o jednu, ale snad i o dvě oktávy výš (byla jsem altistka i sopranistka, můj rejstřík je široký a neváhám ho použít), slyším se říkat všechny ty věci, které jsem přesně v jejím věku tvrdila, že já, já nikdy neřeknu. Navíc je úplně, ale úplně stejná jako já. „ Je mi blbě“,říká a podívá se na mě celá její krása tohoto věku. Neměla jsi být včera tak dlouho na PC, já i táta jsme ti to říkali“ odvětím dřív, než tu krásu příslibu, kterou oplývá, stihnu postřehnout. Klasická kadence:“ Ta, ta, ta,ta, tatatatta máš? A taaaataaatataaata máš?“ Asi tak bych řekla, že jí zní moje otázky. Všechno pochopitelně má. Protože je nevyhnutelně nutné vzpomenout si na zapomenuté věci cestou a pokud možno přesně v polovině výpravy, aby rozhodovací faktory zabraly o něco víc času. Je to přesně ta vzdálenost na nakopnutí. Vzdálenost, kdy je všechno moc daleko i dost blízko zároveň a převařuje se v rodiči boujabéza tvrďáka a měkejše. Puberta našich dětí nám byla dána, aby se ještě naposledy prověřilo, za co stojíme, než se naprosto provaří, že už to nemá cenu mít s námi větší plány.

Ona jen tak je a je nádherná, i přes svou těžkost jakou bezesporu nese rozvíjení jednotlivých plátků, než rozkvete. Má v sobě svěžest, má v sobě tajemství příslibu. Nechce zraňovat, ale někdy musí, aby zachránila samu sebe.  Někdy musí nechat mě a jejího tátu zabolet, když se vpašováváme stále do jejího světa v marné touze zachytit paprsek úsvitu. V té bláhovosti prohry, o které víme. Víme o té bláhové snaze pozdržet Slunce, než nastolí poledne. Vbíháme dobrovolně a rádi do dráhy kulky, kterou nám musí poslat, protože jiní než promění zraněním protočených očí, bychom ji nikdy nepustili.