1 rok před karanténou - lekce korsiky

Dnešní ráno voní po Francii. Půl šesté ráno a vzduch neúprosně slibuje horko jihu, není těžké se zatoulat. Na dnešek mám v plánu rozmlouvat se sebou u vody, blíží se trocha času lenosti, a tak se ještě obracím v posteli k němu… vždycky mě zahřeje bezbrannost spánku, obzvlášť dotýká – li se muže. Přivírám oči, že ještě… chvilku. Nicméně pod nos se mi vloudí jiný svůdník. Promiň drahý. Koláč. Čerstvý a teplý. Káva. Černá a svůdná. Vzpomínka. Francie a láska. Takovou moc má vůně. Vůně kompotují můj život. Sbírám své svršky, drahý vylézá z postele. Někdy se tak nějak dětsky zasměje, když mu ráno dávám pusu. Takové to pousmání, jako když máte radost, ale schováváte si ji jen pro některé. Dítě vyzvedne sám, až se vrátím, zajistím obživu na víkend. Zabalíme, zajistíme, uvaříme. Klasická denní porce aktivit, tak klasická jako svíčková v české kuchyni. Těším se na svou chvilku. Balím plavky, ručník, pití a těším se zase, já vím. Dobře, nemám se ve svém věku tak moc těšit, může to trochu ohrozit nejen mé zdraví, ale také vyhlídky. Před písákem, který jsem hodlala navštívit jsou zavřená vrata, spousta upozornění a textů ve smyslu, že mohou být pořízeny fotografie atd.. Může mě zastavit něco takového? Nikdy. Ne, žádné drama z toho nebude. Prostě vstoupím, je ráno, osm hodin, prázdniny a všední den. Mohlo by tohle být francouzské? Ano, mohlo, když budu mít já francouzskou náladu. Na břehu sedí dívka v plavkách a kolem pobíhá mladá fenka rhodéského ridgebacka. Fenka pobíhá po břehu, je mladá a plná života. Pro teď ji odkládám. Čeká mě můj rituál. Dnes hodina času se sebou. Šaty dolů, zem je vyprahlá a příslib dnešního rána bude jistě dodržen. Jistě, ale ne teď. Nohy mi objímá voda, pomalu se jí odevzdávám, je teplá, temně zelenomodrá, zve mě dál a já se učím odevzdávat. Učím se to, co jsem nikdy neuměla. Můžu mít lepší učitelku? Jsem prostá a ve vodě jsem vždycky naplněná, obejmutá, přijatá, dojatá. Voda. Je tolik ženská, tak podceňovaná. Utopí, když bude chtít a ani se nezačervená. Udělá to, když ji podcením. Je možné zlobit se na vodu, že utopila? Zlobit se na to kým je? Mohla bych se jen zlobit na svou krátkozrakost, se kterou jsem v naivitě sobě vlastní viděla jen jeden jediný odlesk její povahy a nepočkala si na orchestr celého umění včetně temných not. Dneska ne, dneska je zenové ráno. Ráno po francouzsku, ženské, zenové, samozřejmé. Plachtila bych takhle donekonečna, ale fyzička je věc druhá. Vystupuji z vody pomalu a cítím, jak ze mě stéká špína a bahno, jako bych veškerý balast ponechávala vodě, jako šaty plné cárů, jak mě svléká. Tohle je pohovor s bohy, které by měla vést každá žena a nad čtyřicet – povinně. Hlavu do stínu, nohy na slunce. V tašce knížku o Provence. Vzala jsem si ji schválně, abych měla čemu odolávat, abych se učila nenechat rušit takové chvíle ničím. Ani tím, co miluju nejvíc. A je to tu. „Bože, kdy jsem naposledy takhle ležela a dívala se do korun stromů? Kdy jsem naposledy cítila takové bezpečí klenutých stromů, splétající přístřešek, přesně takový, jaký jsme mívali, když jsme si dělali bunkry. Byli jsme schovaní a dívali se na větvemi proděravělou oblohu. Miluju rána, sytím se jimi. Beru si energii, dávala jsem už dost a ráno je nejbohatší, saturované k prasknutí na zdravé, živé energie, všechno je odpočaté a začíná se rozdávat. Přijímám největší dávky. Čím je méně bytostí vzhůru, tím víc jich dostanou ti vzbuzení – nepřímá úměra paní učitelko. Stejně tak, jako zteplává pití v mé lahvi, probouzí se svět. Prvními jsou chovatelé psů. Příjemná společnost. Dva psi se potkávají. Starý a Mladá. Mladou baví stát na břehu a skákat „placáka“ do vody jakoby chytala ryby. Starý se snaží držet formu, ale je vidět, že ho bolí klouby. Mladé je to jedno, skáče si do vody a nepotřebuje, aby jí stačil. Má radost, že je tam zkrátka další pes, to stačí. Starý sedí. Energie Mladé ho baví, baví ho už se jen dívat. Princip radosti a potěšení je nad veškerou logiku – léčí. Můj nápoj v láhvi je o něco teplejší – probouzí se malé děti a jejich rodiče, ale jen ti odolní. Ráno je napěchované jejich smíchem. Je jich tak akorát, aby to nebylo obtížné, jsou měkcí a rozespalí. Ještě chvíli a všechno včetně mé hlavy bude teplé nad únosnou mez. Balím se, sedám do auta. Mladá žena se mě ptá, jestli nevím, proč jsou zavřená vrata a zda nevím, kdy otevírají. Odpovídám, že nevím, ale ještě vloni to tu nebylo. Když jsem překvapená, vedu rozhovor tak, že s danou osobu sice mluvím, ale během hovoru věnuji zrakový vjem jiné činnost. Nevychované. Dnes jsem to znovu nezvládla. Potřebuji se neobtisknout do někoho, když mám takovou zenovou náladu. Je to obava, abych o ten pocit nepřišla přímým kontaktem. Návrat drahého v pozdním odpoledni, kdy poměrně nátlakově klade otázky, kdy odvezeme zvířata k rodičům, mi rozhazuje nejen rozhodovací procesy, ale francouzskou náladu. Nakonec to udělám, ale jeho pokrčená ramena, „dělej si jak chceš“ mě nakopnou zase do stavu patnáctileté puberťačky, kterou to neuvěřitelně naštvejsem. Nu co, francouzské ráno nemusí nutně znamenat celý francouzský den. Na fialkách dnes tedy ustláno není. Dávám si kávu. Udělá se mi po ní zle. Po kolotoči věcí se rozhoduji usednout večer k televizi. V blikající bedýnce jde Korsický případ,“ takže přeci jen ten den francouzsky skoční, i když vím, že za tohle troufalé tvrzení by mě asi domorodý Korsičan vyčinil. Francouzské ráno končí francouzským večerem. Omáčka není důležitá, jen to, co je na začátku a na konci. Zbytek je tvá věc a nikomu po tom nic není. Lekce z Korsiky.