1 rok před karanténou -Na co hodiny?

  Šlofíček s mojí čtrnáctiletou. Už samozřejmě každá na své posteli, ale stejně jako tenkrát jsem ji musela uspat svým klidem, tím, že usnu já a ona se prostě přidá. Bylo to nádherné, když jsme obě oddechovaly v rytmu spánku, hluboké, dlouhé nádechy a ještě delší výdechy nás tak nějak zase spojily. Na malou chvíli jsem si ji mohla prohlédnout, tak jak jsem to dělávala dřív. Dnes má krásné štíhlé prsty, které by tak rády hrály na klavír a měly by formu, jenže majitelka nechce.

Nevadí, červený lak jim bude taky slušet.

    Dnešní ráno bylo zkrátka chalupářské. Tto slovo nese samo o sobě mnoho znaků. Vydatný spánek v zatemnělé místnosti, minimální ruch, chládek a sveřepé odolávání veškerému ochočení. To je chalupové ráno. Zase jsem tu po dlouhé době cítila to příjemné pohodlí času táhnoucího se jako med ve sklenici. Jdu do koupelny. Dneska se mi zrcadlo líbí, i když udělám na sobě pár běžných úprav, dneska to stojí méně námahy než obvykle. Tak, jak by ne, konečně mám pocit, že jsem si odpočinula. Že? Nachystala jsem snídani, jako vzorná ženuška z padesátých let. Mimochodem, když mě nikdo nenutí tahat fošny, pak mě tohle vážně baví. Moje lidské kuřátko se posadilo na posteli, zavětřilo snídani a zarazilo se: „Obdivně do mě zabodlo oči a řekla: „Mami, tobě to dneska strašně sluší, jako bys byla namalovaná, fakt, moc."A zírala na mě tak moc dlouho, až jsem začala být nesvá. Tchyně si mě s úsměvem prohlédla. On… levá ruka míchá cukr v kávě, příště mu uberu půlku lžičky, pravá tetuje tabletovou hru vesmírných lodí. Čelisti jsou v rytmu s dezertem od Emanuela Ridiho, hlava přikyvuje, aniž by zvedla oči. Tak buď jede ze setrvačnosti, nebo si všiml už dřív a má radost, že tu práci za něho už někdo udělal a nemusí být spatřen v emocích. Varianta za „ a“ je dost pravděpodobná, ale jsem dáma v určitém věku, tudíž už jen samá pozitiva, lichotiva, dobré zprávy, příjemní lidé, pohoda, jazz. Mno nic, musím zalít květiny.

Květiny. Mám tu asi pět malých zahrádek, včetně bylinkové. Jedna barevná, další noční, další pouliční směs ve stylu, co zbylo tchyni na zahrádce, naprosto fenomenálně se mající k světu. Další je božská – tu ještě stále upravuju a potom svahová, která pomalu podléhá lesním jahodám a já se tvářím, že to nevidím. Lesní jahody jsou samostatné, chutné a moc se jim u nás líbí. Mně se taky líbí, hlavně v puse.

    Má pršet. Drahý s maminkou dělají kůlnu, tedy opravují kůlnu. Tedy nemuseli by, nebýt podruhé letos krupobití a umanutého větru. Umanutost spočívala v tom, že se prostě  náš javor rozhodl odložit jednu desetimetrovou větev o průměru padesáti centimetrů právě na kůlnu. Hlásí bouřky. Květiny mi to rozhodně odmítají uvěřit. Mají jazyk na vestě, jakékoliv rozumné argumenty odmítají připustit:“ Vodu, vodu, vodu, vodu“ slyším v hlavě jeden z mála zvuků pohádkové Krtečka. „Vodu, vodu, vodu, vodu. Jasně, no nebýt mojí silné iniciativy, která se snažila srolovat při minulé návštěvě hadici, jako by to bylo lezecké lano, mohli jsme si některé tanečky odpustit. Drahý na mě volá se šroubem v koutku: „ Tak už nepleť.“ Motala jsem to slušně, jen co je pravda. Komplikuji si život. Odpovídám : „Komplikuji si život dobře, komplikuji si ho ráda.“ Ne, já nezalévám, když to totiž dělám já, pak hasím, nikoliv zalévám. Květiny slintají vším, co je nakvetlé nebo zelené. Vyplazují chlemtavě jazyky listů, jako bernardýni. Svět pojednou velice zeseriozněl. Na stavbě se objevily vosy a odmítaly se lukrativního místa vedle kůlny vzdát. Dcera bude muset do světa, do vsi a jeden postřik na vosy zkrátka odchytit. V naší vsi jsou dvě samoobsluhy, jedna pošta, jedna drogérie, lyžařská sjezdovka, lékař na dojezd, škola, školka a jak říká můj otec ,správná ves, která má kostel, hřbitov a hospodu. Nedá se tu moc zabloudit. Nicméně naše dcera si neodpustila poznámku, že si nebere mobil a jestli zabloudí, je to naše vina. „Super,“ řekla jsem jí. „Až budeš v Polsku, pošli pohled.“ Usmála se a já ji pustila jak z dohledu tak z hlavy. Učím se to. Je to potřebné, pro nás pro všechny. Dnešní čas s bohy bude o mém těle. Dnes budu sama sobě probouzet své hormonální žlázy podle M. Piontek a budu probouzet své klenoty. Základem je turecky sed, není problém, je můj oblíbený. Pohodlné místo, uvézt se do stavu klidu a vnitřní harmonie. Sedla jsem si do kopřiv a do mraveniště. Poučení pro mě. Místo, kde hodláš chvíli pobýt si dobře prověř, nedělej kompromisy, ty se už teď těžce nevyplácí. Chvíli jsem cítila znásobenou kyselinu mravenčí. Trénovala jsem nastolení absolutního klidu i v případě, že tělo není v optimální kondici. Mezi námi, trénink k nezaplacení. Dokonalá kondice, bez sebemenší bolesti je už více, či méně v hodině dvanácté. Dokonalou kondici už jsem zažila a bylo to fajn. Nicméně je to příběh z jiného dějství. O to víc potřebuji propojovat vnitřní rezervy, abych uměla být nad věcí, i když ty zločiny, které jsem na svém těle v mládí spáchala se neúprosně hlásí o slovo. Nastává čas sluhů a je to fér. Cvičení bylo dokonalé. Především můj brzlík, štítná žláza, ledviny a nadledvinky mi hodně měly co říct. Jsem vláčná, jsem laskavost sama, dělám oběd a jsem zase ve Francii, nazdobený stůl, od každého kousek, meloun jako dezert. Káva pro pracující. Pro mě černý čaj (chci ještě chvíli zůstat v zenové náladě, což by mi kafe, které si momentálně s mými nadledvinkami nerozumím, příliš nedopřálo). Oběd ve venkovní pergole, moji blízcí kolem mě to je čas bohů v prodlouženém čase a to tak, že je nechávám mluvit, usmívám se a vnímám jen ten jejich náboj. Čas pro bohy jako vyšitý. Roubenka drží svou stálou teplotou a jsem jejím velkým fandou. V zimě udrží teplo, v létě udrží chlad. Je dokonalá. Dnešní den byl chalupový a teď vím, že pocit Francie je stav, který mi hladí vlasy, tak jak to dělávala máma a před tím její máma a říká:“ Dobře to děláš holka, tudy, jen dál. Káně nad hlavou je jen dezert, který přidám k dnešnímu dni. Rozhodně to není konec. Ještě budu vařit super jídlo a zatápět v kamnech. Čas není důležitý, ten nesleduji. Vytí smečky tažných husky na protějším kopci – pět hodin, je čas dělat večeři. Kočka divoká, která podle českých odborníků v Čechách nežije, přichází z vedlejších Jestřábých hor zpátky do našich lesů – á to je půl osmá, čas na flanelovou košili, sklenku vína a zatápění pod kotlem aby teplá voda vůbec byla. Na co hodiny?