Emoce, technologie, lidský mozek

 

Emoce v technologiích, technologie v emocích?

Odjakživa mě svým způsobem zajímala současná technologie.  Rozuměno -  způsobem negativním. Jenže i negativní vztah je vztah a chce pochopit. Ne, tohle není článek o IT ani proti IT. Byly doby, kdy jsme mezi sebou vedli tichou válku. Věřte nebo nechte být, bývaly okamžiky, kdy se ve mně probudil nepochopitelný hněv, a v místnosti spadla síť, zablikala žárovka, nebo se překódoval router u telefonu.  Mohlo by to všechno být ve sbírkách sci-fi naši rodiny a nemusela by se tomu přikládat žádná pozornost. Mým svědkem je IT firma, která s  IT úsměvem, hovořila k mému technologicky velmi zdatnému muži: “ Překódoval se vám router jo? To není možné, je tam několikačíselné heslo, je nemožné ho prolomit.“ Nu, úsměv se vystřídal a odcházel s ním můj muž v gloriole hackera – značka génius.

 Co se stalo? Můj muž měl doma emotivní ženu (zkrátka ženu), která cítila, že barometr lidství u jejího muže klesá pod únosnou hladinu sloužící životu. Tedy rozuměno, pod hranice, kdy už těžko rozeznáte, komu kdo slouží. Respektive, že se z technologie, která má sloužit, stává pán a ne sluha. V těch okamžicích se ve mně zvedal oheň, který bych přirovnala k chrlení ohně draka a aniž bych promluvila, technologie, tzv. odborně, klekla.  Cítila jsem se špatně, mám být přeci milující žena.  Dnes vím, že jsme jí byla víc než se sametovým úsměvem laxnosti, značka:  Ať je hlavně klid v rodině.  Co s tím?  Za to vás nikdo nepochválí, obzvláště muž prolezlý neviditelným drátem.

 Časem se z toho stala vtipná historka a faktem je, že v naší rodině si všichni začali velmi silně hlídat své hranice IT áctví.  Nikdo nechce, aby mu spadla práce do prostorů, které nelze najít, ale proč mě nikdo nevykázal z domu? Nejspíš se každému zřejmě 100x chtělo, jenže konfrontace se mnou byla jako elektrický kardio šok.  Lidé se jaksi probrali k životu a pochopili, že jsem poplašná siréna, policajt lidství, hlídačka mezí. Mám štěstí, že můj muž už bere mé hlídání vážně. A takto fungují ženské emoce.

 Dnes vím, že já s technologií problém nemám, ctím fakt, že v mnohém pomáhají, a to ať už se jedná o nové technologie ve zdravotnictví, či dobré kreativní hry pro děti.  Sama mám velkého přítele Andrewa- robotického vysavače a máme spolu vřelý vztah. Nicméně vím, že i já občas musím vysát klasicky, už jen proto, abych nevyšla ze cviku, rozhýbala si figuru, potěšila se domem a vnesla do svého života i života domu trochu duše.  Nemyslím, že potíž současnosti je nastupující technologie, jen jsme omámeni jako můra světlem. Každý ví, že po sportovním výkonu je třeba regenerace. Regenerace je stejně důležitá jako zátěž.  Jenže pro odpočinek si, podle mě, dostihoví  korporátní koně vymysleli pojem prokrastinace (když něco odkládám, tak proto, že na to nemám sílu. Nu a místo abych hledala, kde mi „utíká“ energie ztišením se, najdu si další diagnózu). Jako bychom byli posedlí diagnózami. Nebo jen hledáme omluvenky pro život? Kdo ví. Vím, že pro mnoho mužů jsou emoce bolestivé téma a mnoho z nich utíká k IT. Jaká škoda, protože v emocích a mužských jakbysmet leží celý nový svět. Žádná technologie nebyla vymyšlena ve sterilním neemočním nastavení.  Všechno nové, inovativní, je poháněno emocemi, včetně těch ne úplně oblíbených.  Jobs nebyl rozhodně meditující kliďas. Mnohdy je právě vztek tím, který nás probudí do zvolání:“ Ne, já to nevzdám.“

 Emoce jsou tu, stejně jako technologie k našim službám. Doplňují se. Neválčí a mužské emoce jsou velmi mocné a užitečné. My ženy je už tak trochu umíme pojmout.  Další, nemalou částí na stavu společnosti jaká je dnes, uvažuji-li  versus technologie, je nedostatek spiritu.  Ožehavé téma, technologie a spirituální svět. Možná to bude tím, že jsme si duchovno spojili se talárem a vymezili mu specifické místo (kostel) a tak se nám postupem let vytratilo z běžného života. Nemyslím tím nutně přináležitost k náboženství, či ezoterickému hnutí. Jedná se spíš o ticho, abychom mohli nalézat svůj vlastní potenciál, sebe, nové nápady a myšlenky, které rozhodně nepřicházejí v hluku myšlenek, mnohdy ani ne našich vlastních, ale právě v tiché prázdnotě, kdy k nám naše duše promlouvá nejhlasitěji. Nezáleží na tom, zda naší modlitbou je víra v boha, nebo sekání trávy, či čtení dětem na dobrou noc.  Je to něco, co tvoří z technologie posla pro lepší budoucnost dalším generacím, pomocníka místo ničitele. Vnímám technologie jako rozšíření svého životního stylu a když umím udržet všechny čtyři energie, o kterých je následující článek, není nutné vézt boj ani s technologií a ani s emocemi. Snad jen, když se nám to líbí pro boj samotný, ale to už je potom jedno, jestli válčíme za lepší ženství, nebo muži proti ženám, Korán proti Bibli, kočka versus pes. Však na to máme jedno pěkné pořekadlo o holi a psu. 

Emoce jsou člověku vlastní a jsou solí života.  Drobná pastička na nás čeká v podobě schopnosti novodobých technologií emoce ohýbat a tím i ohýbat konečného spotřebitele. A tak nám, rodičům, zbývá několik možností. Vydáme je na pospas IT (vždyť taková je doba), odstřihneme je od IT ( moje dítě, Moje výchova bude  „lepší“ ) či zkrátka ta nejtěžší cesta, ukazovat, učit děti ve všem umět udržet zdravou míru, které dosáhnou dnes ne příliš populárním „rozbitím si vlastních kolen“.  Myslím, že osobně rozbitá kolena nás udrží ve fyzické, emocionální a konečně i spirituální bystrosti. Ta správně rozbitá kolena nám nedovolí se nechat zahltit – je v nich život se všemi barvami.

Přikládám zajímavý článek, který vyšel v Mladé frontě, citace: Jan Mulhfeit.

 

TECHNOLOGIE VS. LIDSKÝ MOZEK

 

Počítače a digitální zařízení se nyní rozvíjejí tak, že s nimi lidský mozek nedokáže držet krok. Technologie přitom neustále mění to, jak věci děláme. Firmy, které se nepřizpůsobí, končí ve ztrátě. Jak ale zabránit tomu, aby přitom lidé „nevyhořeli?

Jan Muhlfeit globální stratég, kouč, mentor, bývalý prezident Microsoftu pro Evropu.

Je paradox, že dnes rozumíme více procesoru než lidskému mozku. Procesory přitom existují teprve od poloviny minulého století a mozek jaksi od začátku. Počítače a digitální zařízení se však rozvíjejí exponenciálním tempem. Spoluzakladatel firmy Intel Gordon Moore v roce 1962, tak se dal za dolar koupit jeden tranzistor. Dnes jich lze za dolar koupit miliardu. Takových exponenciálních vztahů  ve společnosti a v přírodě  mnoho není.  V historii byly pokroky většinou postupné. K výrazným změnám sice docházelo, například při přechodu z páry na elektřinu, ale šlo v o výsledek drobných zlepšení. Od minulého století, s příchodem moderních technologií a počítačů, je však pokrok exponenciální, globální, kontinuální a neustále se zvětšuje jeho dopad.

                Lidský mozek se tak rychle nerozvíjí a zůstává pod vlivem emocí. Jeho pravá část, která se uplatňuje ve vypjatých situacích, funguje stále na dvou úrovních:“ bojuj, nebo uteč.“ Na prahu naší civilizace byl mozek připraven na to, aby vyhledával možná nebezpečí. Přestože jsou naše současné životní priority jiné, chová se stále stejně. Na jedné straně tedy máme velmi pomalý, lineární vývoj lidského mozku a myšlení a na druhé straně exponenciální, rychlý technologický pokrok. A to má výrazný vliv na lidskou společnost. Technologický pokrok totiž nemění, „co“ se dělá, ale „jak“ se to dělá.

Velké změny

Kdyby před třemi lety někdo řekl, že technologie totálně rozhodí trh s hotely, restauracemi či taxíky, tak tomu nikdo neuvěří. Podívejme se však dnes na firmy jako Airbnub nebo Uber. Nebo auta, to už jsou vlastně softwarové výrobky. V nejnovějších modelech najdeme třeba i 16 funkčních minipočítačů a až 60% nákladů na vůz jde do jeho softwaru.

                Úspěšné tedy budou pouze ty organizace, které pochopí, že se nemění „co“, ale „jak“. Já to nazývám re-industrializace. Vezmete své tradiční silné stránky a aplikujete na ně nové technologie.

                Jako první příklad se dá uvést Německo. Když jsem tam žil mezi lety 2000 až 2007, tak tam situace nebyla růžová. Pak ale došlo k řadě reforem – na tradiční německé silné stránky, jako je inženýrství, strojní a automobilový průmysl, se uplatnil moderní postup. Díky tomu jsou německá auta celosvětově žádaná. Technologie totiž nezměnily „co“, ale „jak“ se auta vyrábějí.

A ovlivnily i média. Konkurentem globálních kanálů jako CNN nebo BBC není FOX  NEWS, ale Twitter. Diváky, a tedy i reklamu přitahují aktuality. A ty se dnes šíří daleko rychleji přes sociální sítě.

                Média již nejsou ochodem s fakty, ale s emocemi. Zatímco na útok žraloka zemře 10 až 15 lidí ročně a téměř každý takový atak se stane globální zprávou, o smrti způsobené pádem kokosu na hlavu se téměř nepíše. Přitom je desetkrát  pravděpodobnější  a ročně tak zemře  až  150 lidí. Kokos však nebudí takové negativní emoce.

                Třetím příkladem je španělský fotbalový klub Real Madrid. Kolik si myslíte, že má fanoušků na sociálních sítích? Čtyři sta padesát milionů. Což by odpovídalo velikosti třetí nejlidnatější země na světě. To dává klubu ohromnou příležitost využít svoji značku pro obchod a oslovit tak neuvěřitelnou masu lidí. Vedle re-industrializace je dalším dopadem exponenciálního vývoje technologií tzv. digitální paradox. Technologie jako takové se postupně stanou komoditou. Jediné, čím bude možné si dlouhodobě konkurovat, bude schopnost odemykat lidský potenciál.  Počítače mohou porazit šachové velmistry, ale na poli emocí a kreativity je lidský mozek stále bezkonkurenční.

                Počítač se tak dá označit za „chytrého hlupáka“, který umí hodně rychle rozlišovat jedničky a nuly. Chytrého pomocníka z něj dělá až software, který se rodí v lidských mozcích. Díky pokročilému softwaru pak můžeme více poznávat svůj vlastní mozek. Devadesát procent informací, které o něm dnes víme, pochází z posledních deseti až patnácti let.

                Třetí oblastí po re-industrializaci a digitálním paradoxu je vliv disruptivní generace. Ve svých přednáškách vždy mluvím o generaci, která pozitivně narušuje zaběhlý „pořádek“. Poprvé v dějinách lidstva totiž využívá technologie více a efektivněji než ta předchozí. A to bude mít hned několik dopadů.

                Disruptivní generace se dostane dříve a rychleji do řídících funkcí, a to jak v korporátní sféře, tak ve vládách. Důkazem může být osmadvacetiletý rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz. Za úspěch vděčí z velké části sociální médiím, tedy komunikačnímu kanálu, který dala lidstvu jeho generace.

                Jeho vrstevníci i mladší lidé pak mají velký vliv na spotřebitelské chování celých rodin, výběr dovolených, ubytování či koupi vozu. Je až zarážející, že dle průzkumů automobilek je až 40% rozhodování v rodinách o novém automobilu v rukou dětí, kterým není ani jedenáct let.

                Pokud podnikáte, musíte na tuto generaci myslet alespoň ze dvou důvodů: brzy půjde o vaše významné zákazníky a také z nich vyberete zaměstnance. Firma musí mít nejenom moderní technologie, ale i mladé talenty. Ty budou mít myšlení pozitivně disrupitvní generace, a budou tak rozumět svým vrstevníkům, kteří chtějí fungovat on-line a bez zbytečné administrativy.

                Tato generace také daleko více vnímá globální problémy. Ať je to chudoba, životní prostředí, nebo multipolární svět, přináší diskusí o nich zcela nový pohled na možná řešení, která daleko více využívají moderní technologie.

                Tyto tři trendy – re- industrializace, digitální paradox a disruptivní generace – výrazně  zahýbe lidskou společností a budou mít příznivý dopad i na vývoj a poznání lidského mozku.

                Přinese to však i výzvy. Tak jak roste počet informací a výpočetní kapacita, znásobuje se i stres. Technologie nás nutí dělat více věcí rychleji. Lidé tak méně spí, necvičí, nepečují o tělo a ani o duši.

                K dlouhodobě dobré kondici však musíme udržovat v rovnováze hned čtyři energie – fyzickou, emocionální, mentální a spirituální. Ty se rychle vyčerpají, často vlivem stresu. Hlavně ve světě byznysu, kde se nedbá na odpočinek. Korporátní „sportovci“ během své dovolené čtou stále své e-maily a neustále jim někdo telefonuje. To mohu potvrdit i na základě vlastních zkušeností. Neobnovují své energetické zdroje, což vede k stále častějšímu  syndromu vyhoření. Náš mozek se nevyvíjí tak rychle, aby byl schopný se s tímto nárůstem rychlosti naší doby vypořádat bez větších obtíží.

                Druhou velkou výzvou je dehumanizace. Před pár týdny jsem se pohyboval v taxi Londýnem a na přechodu objímal chlapec dívku. Nejdříve jsem viděl pouze obličej dívky, která okamžik velmi prožívala. Po pár metrech jsem uviděl i výraz jejího vyvoleného,  který  si přitom psal na mobilu. To je, jako kdybyste dali malému dítěti místo dudlíku na uklidnění tablet.

                Negativní dopadem je i ztráta soustředění a pozornosti. Lidé jsou dnes schopni se soustředit v průměru dvanáct minut. A očekával bych, že u mladší generace se tato schopnost ještě zkrátí. A teď si představte, že lékař po dvanácti minutách operace odloží skalpel a půjde si updatovat Facebook.

                Technologie nám sice umožnují dělat vše rychleji a snad i lépe, ale musíme se zasadit o to, abychom toho uměli správně využít. Již dnes přinášejí úžasné příležitosti a mají na lidi pozitivní vliv. Abychom však byli schopni těchto přínosů využívat dlouhodobě, musíme se naučit také správně chovat, jinak skončíme s depresí či syndromem vyhoření. Nesmíme se stát oběťmi krysího, tedy nekonečného závodu.