Narodil ses jako prase?

"Jako prase jsi se narodil?“

Jít po ulici. V noci jet metrem. Vzít si výstřih a vysoké podpatky. Tancovat sama uprostřed dráhy. Můj make – up je jako ukradený náklaďák. Vzít si taxíka, když jsem trochu opilá. Ležet v trávě napůl nahá. Stopovat. Vyjít si. Cestovat sama. Napít se sama na terase. Běžet pouštní cestou. Čekat na lavičce. Pobídnout muže ke změně jeho názoru a jít svým směrem. Rozpustit se v davu. Pracovat v noci. Kojit své dítě na veřejnosti. Chtít víc. V těchto chvílích života, denních a banálních, vyžaduji právo. Právo takto přemýšlet. Žádám svou svobodu pro svůj postoj, své oblečení, svou chůzi, tvar svého zadku, velikost mých prsou. Chci mít své právo na klid, samotu, právo jít dál beze strachu. Já jen nechci vnitřní svobodu. Chci, aby svoboda žila venku, na otevřeném vzduchu, ve světě.

Nejsem křehká, malá věc. Nechci být chráněna, ale chci prosadit svá práva na bezpečnost a respekt. A zdaleka ne všichni muži jsou prasata. Kolik jich mě v posledních týdnech oslnilo, překvapilo, potěšilo, právě jejich schopností pochopit, o co tu jde? Kde je jejich touha být stále mým spojencem, abych změnila svět a osvobodila je od takového chování? Protože v pozadí za touto tzv. svobodou leží neuvěřitelně deterministická vize muže: "Narodil ses jako prase". Muži kolem mě rudnou a vyhraňují se proti těm, kteří mě urážejí. Z těch, co přede mnou ejakulují pod kabátem v osm hodin ráno. Od šéfa, který mi vnucuje, co bych měl dělat. Od profesora, který prodává svou „dýmku“ za stáž. Od smrti, která po mě chce ať " šukám" a na úplný konec mi řekne" děvko ". Muži, které znám, jsou znechucení touto retrográdní vizí mužnosti. Můj syn bude, doufám, svobodný muž. ZDARMA, ne obtěžováním, ale svobodně se bude definovat jinak, než jako predátor ovládaný svými impulsy. Muž, který dokáže svádět tisíci úžasnými způsoby, tak jak nás muži musí svádět.

Nejsem oběť. Ale miliony žen jsou. To je skutečnost a ne morální úsudek žen. Já chci vysvětlení strachu ze všech těch žen, které v ulicích tisíců měst na světě chodí s hlavou dolů. Ty, které jsou sledovány, obtěžovány, znásilňovány, uráženy, zažívají děs ve veřejných prostorách. Ve mně rezonuje pláč těch, které číhají, které se stydí, vyděděnci, které jsou vyhozeny na ulici, protože jsou nežádoucí. Od těch, které schováme pod dlouhými černými plachtami, protože jejich těla by byla pozvánkou k naléhání.

Doufám, že jednoho dne bude moje dcera chodit po ulici, nosit sukni a výstřih, že bude dělat světové turné sama, že bude jezdit metrem o půlnoci, aniž by se bála, aniž by o tom vůbec přemýšlela. Tento svět už nebude. Bude to, jsem si jistá, upřímnější svět, kde prostor lásky, zábavy, her svádění bude krásnější a rozsáhlejší. Ten okamžik, si teď ani nemůžeš představit. "
 

Leïla Slimani, Ecrivaine, prix Goncourt 2016

 

Volný překlad z Francouzštiny: Jitka Sondová

 

Zdroj: Internet/Lieberation

 

 

·