O Vánocích, tradicích a generacích

 

 

 

O tradici, jídle, Vánocích a generacích

 

Slýchám o Vánocích: „obžerství, zklamání z dárků, já to neslavím.“ Tak se občas ráda ponořím do svých kostí a jejich vzpomínek. Přestože tam, kam až paměť sahá jsme nebyly ( tedy alespoň my ženy ) katoličky. Jedna z nás kdysi byla pohřbena za hřbitovní zdí. Žiju v 21. století a stále mi je předkládáno, že nejsem dostatečná. Moji „pohanští“, budeme tomu tak říkat, přátelé se mě ptají:“ A ty slavíš Vánoce? Když přikývnu, dostanu ohrnutý nos ve stylu „ takový povl“. Když mluvím se svými křesťanskými přáteli a řeknu jim, že slavím Zimní slunovrat, ušklíbnou se, jako bych byla prolezlá leprou. Věc se má tak. Moje dcera je šestou generací nepřestřižené ženské linie, a to jen pokud nám paměť sahá. Kdesi hluboko je potřeba cítit přírodní živly, jejich rytmy, jejich vůni a zpěv a někde kdesi je píseň tak moc táhlá a tenká, která patří křesťanství i „ pohanství“, jsou neoddělitelné. V tomto čase uctívám své předky, jejich víru a jejich odhodlání. Moje společnost byla vystavěna na křesťanských základech, jako dobrý začátek společenské instituce. A přesto moje kosti zpívají, že jsme byli ošizeny, obrány, že ta píseň zní falešně, protože jí chybí jemné tóny, jemná linka, která spí. Přesto mi koluje v žilách, cítím ji v krvi tak pravdivě, že ji nejde ignorovat.

 

Moje dcero. Hnětu rukama těsto, ve vedlejší místnosti ladíš hudbu. Najednou se potká minulost s přítomností a temnou, slunovratovou oblohu rozbijí vločky. Jedna po druhé rozbíjí temnotu. Pokaždé se utvrdím a uvedu v úžas, jak něco tak křehkého může rozbít něco, co se nedá na první pohled rozbít. Zvedám ruce od těsta, přivoním si, přivírám oči a v místnosti je náhle plno. Na židli sedí má babička, mele mák a žertuje s mojí mámou. Obě jsou od mouky, já a sestra pijeme kakao, rodíme tvary z těsta. Je nás tu mnohem víc, teta Anda, a další a další. Jedna míchá těsto, druhá čte recept a všechny jsou od mouky, potu. Mají rudé tváře od práce. Chvíli si sednou a zabřednou téma. Slova poletují po místnosti jako vůně vanilky a kardamonu. Je v nich laskavost a hluboká filozofie. V té kombinaci horké plotny a prosincové chumelenice víří hluboká moudra, politická i náboženská, prostá a ženská témata. Žádné klevety, dcery mají oči dokořán a sají příběhy rodiny jako mateřské mléko. A je to tak se vším, když vařím. Nabírám těsto rukama a nasaji ho celé. Recept není nijak zvláštní, možná je tam trocha pravé vanilky, možná ještě něco, čím si šeptáme už po generace. A tak je to se vším, když vařím. Nejsou to zvláštní recepty, jsou obyčejné. Je v nich jen jedna přísada, která patří mé rodině. Přidáváš se a rodíš tvary z těsta, dnes už lepší než já, a nacházíš nové obměny. Milujeme to. Ptáš se mě, proč se stále dokola opakují ty samé věci – opruz říkaly holky. Říkám ti: „Je to tradice.“ Zlehka pozvedáš obočí, přeci jen už jsi v té pubertě. Jak vidíš sama, není neměnná. Jen toho základu se vždycky drž. To je tradice, která nás propojuje od té nejstarší až k tobě. A už je tu téma tradic. Říkáš mi: „Holky  ve škole ty tradice nesnáší.“ A tak ti odpovídám:“ Protože neví, proč je dělají. Tradice je něco, co nás drží pohromadě napříč časem a vzdáleností. Například teď peču cukroví a moje sestra tu se mnou není, protože je daleko, ale já vím, že někde tam daleko peče to samé cukroví jako já, jako když jsme byly malé holky a to je silné a mocné. To je to kouzlo Vánoc adventu, zimního slunovratu. V chuti a vůni jsou vzpomínky. Když jíš, buď vzpomínáš nebo budeš vzpomínat. Když vaříš, vytváříš vůně a s nimi vytváříš vzpomínky. Ty nejhlubší. Když peču cukroví, dělám salát, zapaluji svíčky, zdobíme stromek, je jedno komu patří tenhle svátek, jestli těm, či oněm, to v jádru není důležité. Důležité je, že v jeden čas, děláme všechny totéž. Je to jako tajná, tichá pošta, bezdrátový telefon, kterým se slyšíme všechny až k té úplně první. Ať to byla Eva, Lilith nebo jakákoliv jiná, prostá žena. Nedáš se: „ A proč se těsto třeba nepeče každý víkend?“Kdybys něco, určené Vánocům, dělala každý víkend a usmyslela by sis to ty, věř mi, že by to těsto vonělo jinak. Bylo by dobré, ale ne dost. Ztratil by se řetěz kombinací složený jako přísady, od náboje přírody, správné temnoty noci, vůně větru a sounáležitosti stovek jiných. Tradice je kouzlo, díky kterému se při každém soustu můžeš dotknout otázek a dostat odpověď. Proto nejez ve spěchu a pamatuj, že víc jídla ti nedá víc odpovědí. Ptej se každého sousta, dbej na to, aby všechny přísady byly na správném místě, byly čisté a živé. Jenom tak ti mohou zpívat. Dnešní jídlo je jako současná řeč. Rychlá, zkratkovitá a bez intonace. Proto se lidé hádají a tloustnou. Tradice není zkostnatělé dogma. Vezmi si ten základ, který ti dá vzpomínky a vlož do něho něco svého – vytvoř pro svou dceru další patro vzpomínek. Tak to u nás děláme nejméně šestou generaci. Můžeš ji přerušit, můžeš s ní naložit jak chceš. Je to ale něco mnohem víc, než tvoje, či moje umíněnost. Je to široká pravda, o kterou se můžeš kdykoliv opřít.