Touha deště

 

Déšť má svůj strojopis. Každá kapka je úder klapek stroje a píše příběhy, vypráví je. Cítím, že je mnohem víc. Dešťový strojopis. Málokdo dnes nastaví dlaň, nebo tvář přívalu deště. Schováme se, rádi se schováváme. Obzvlášť před příběhy, které by nám mohly něco říct. Déšť od nás dostává zamračená čela. Vždyť si zničíme účes, rozmažeme make-up a rozmáčíme ty hříšně drahé lodičky. V lepším případě vítáme déšť jako omluvenku, kvůli které jsme nemohli někam jít, ne že bychom měli v úmyslu vůbec dojít.

                Kapky se snášejí na krajinu, na předměty a vytvářejí neuvěřitelnou symfonii zvuků a příběhů. Vyprávějí o místech, kde byly a probouzejí místa, na která dopadnou. Puzení těla nastavuje kůži dešti a čte si. Žádný déšť nezpívá stejnou píseň. Květnový je jiný než říjnový. Potkává se tu v jedné jediné vteřině hra delfínů a jejich vzkazy, s pletí evropské ženy. Vytváří most a v tu jedinou jedinečnost se navzájem přečteme. Pnutí kůže je naplněné radostí, či stresem dne, vůně kůže posílá prožitý běh běžných událostí posledních dní. Každý úder deště probouzí nahé tělo k životu. Skáču do kapek a koupu se ve vlnách. Sedím ve třetím podlaží Středoevropského města a jsem tady i tam. Skáču do kapek a cestuji v příbězích hvězd, v pradávné látce, ze které byla voda stvořena, stále ji v sobě má. Jediná kapka má miliardy zpráv. Jsem žena, jsem voda, koupu v sobě pralátku, tu první emoci, první pocit.  Delfíni, já, hvězdy, podstata a božská akupresura, díky které hvězdy čtou mé tělo. Všechno co v sobě nesu, všechny moje matky, dcery a války, otce a syny, popel a plevel, klas a chléb. Čtu věčnost, snad o ní jednou budu schopná vyprávět. Déšť je most konverzací galaxií a hlubin země. Jemné chvění, které neustále, bez omrzení dává šanci číst a zpívat vůni napojení znějící hlínou, slzou, stvořením a tmou sfér. Déšť je samostatná bytost, není už jen řekou ani oceánem. Prodělal přeměnu. Byl , kaluží, mořem a zase bude, ale v páře mraků zemřel, aby se stal  písmem vodní abecedy. 

Pleť se napíná, oči projasňují, vlasy vlní. Jsem žena déšť. Žena, pradávný most zrození a smrti. Chytám déšť do dlaní a do nádob. Zaliji jím zeleninu, kterou nasytím rodinu, zaliju jím květiny, které daruji. Každá přeháňka mě naplní.

Jsem prostá žena, nečtu duchovní knihy, jen dešťopis.

.