ženy v ADHD

 

 

 

 

 

ADHD a ženy (to, to slíznu)

 

A je tu znovu ADHD. Zdá se, že dívky jej prožívají daleko méně intenzivně. Jenže je to jen jiný příběh, který má ještě jeden drobný konflikt uprostřed skupiny. Jak jsem psala v minulých článcích, přišla doba, ve které se už naši mladí nesetkávají s pamětníky válek v přímém kontaktu a zdá se, že se jich ta doba tak trochu nedotýká. Jenže, dvě světové války zasáhly každého, ale jiným způsobem.

 

Máme tu tři skupiny, tedy já objevila tři, ale může jich být samozřejmě víc a samozřejmě budou výjimky.

První skupinou byly ženy v rolích ošetřujících zdravotnic. Více se projevují jinově…. Druhá skupina jsou ženy, které byly samotné vojáky (duše si pohlaví nevybírá), takže si pamatují trauma války jako své vlastní a osobní, tedy jangové a jednají spíš jangově. Opět je tu ale… Potom je tu skupina žen, které zůstávaly doma a staraly se, aby přežily ony a jejich děti. Tyto ženy jsou nejvíce vyrovnané v jangu i jinu a příliš dramaticky se do vzpomínek války nepouštějí. Tyto ženy, a jejich poměrně dost, se v ADHD neprojevují, proto získáváme pocit, že je více ADHD chlapců. Logicky, ve válce bylo více, a to mnohem, více chlapců a tento fenomén bude narůstat. Je to velmi vysoký druh inteligence.

 

Ženy jin s ADHD nebývají prudce agresivní, bouří se konvencím svým vlastním způsobem. Chodí spát jindy než ostatní, škola je nebaví a tak si kreslí na papír, nemají rády válku a válečné filmy, snaží se ji sice pochopit, ale nesnáší zbraně, ozbrojené konflikty… bojují slovem, vytváří skupiny soucítících žen a dost často se bouří proti patriarchátu, mužské nadvládě, často projevují určitý druh lenosti, únavy, paralýzi nebo naopak obrovské angažovanosti a jsou plamenně obhajujícími řečnicemi. Zažívaly co je to válka zprostředkovaně, viděly plýtvat lidským životem, uchylovaly se k vlastnímu vnitřnímu znásilňování své ženské podstaty, ať už emocionálně, mentálně, nebo ze soucitu, i fyzicky, aby pochopily, že takový druh soucitu, neučiní nikoho šťastným, nejméně je samotné. Dnes bojují proti znásilněním na ženách, protože si jistě zažily takové znásilnění sami a to ať se svolení svého vlastního úsudku a lítosti nebo tak, jak je většinou popisován. Velkým paradoxem bývá, že ač se tyto ženy projevují velmi jinově, jejich vnitřní prostředí je silně jangové s emocí „ už nikdy své tělo nedám“ a stojí tu, ač se snaží sebevíc, určitá míra touhy oprostit ženy od potřeb mužů, která někdy přerůstá  v extrémním případě do manipulace jako nástroji obrany, či potřeby změny ve společnosti. Nemyslím tím, že jsou to vykalkulované manipulátorky, to vůbec ne. Spíš bych řekla nitkové ohýbání skutečnosti ve vyšší cíle, v lepší svět, ve spokojenější ženy, aby se už nic takového nedělo. Jsou výrazně silnější než si myslí ony a hlavně jejich okolí. Potřebují přímou syrovou pravdivost o světě jangových ADHD žen, aby nedocházelo k extrémní perzekuci mužů v přehnané a nezdravé míře, neboť ač velmi potřebně, stále jednají z pozice svého zranění.

 

Ženy jangové ADHD se dostaví do skupiny jiných žen až opravdu v nejnutnějším případě, tedy až v okamžiku kdy jim hrozí fyzická nemoc, psychické vyčerpání nebo změna v rodině. Odmítají se účastnit na setkáních, kde se „kecá“ a nic nevyřeší. Málo pláčí - většinou. To není tak, že by neplakaly vůbec, jen ještě pořád velmi málo pláčí. Jejich hlavní emoce je agrese, útok, jdou do boje s kopím v ruce, jsou to amazonky, které kolem sebe kopou, koušou slovy, schazují se,  a chovají se spíš jako chlapci. Tyto ženy zažily velké trauma naopak ze strany žen. Ony byly muži, kteří zabíjeli malé děti a před očima měli obraz svých žen. Chtěli přežít, vrátit se a ochránit své ženy. Kde je trauma? Coby muži se vrátiliy a nikdo na ně nečekal, nikdo s nimi nepočítal, byly zrazeny. Tolik lidských životů zničily, aby ochránily někoho, kdo o ně vlastně ani nikdy nestál. To je obrovská bolest a zklamání. Vychází z nich emoce " nesnáším, že jsem žena". Není divu, že takové ženy cítí a vnímají muže jinak, soucítí s nimi, a tak trochu nenávidí ženy. Jsou raději v mužském, přímém kolektivu. Umí velmi dobře střílet a jezdit na koni, aniž by je to kdokoliv učil, dívat se na válečné filmy jim vrací vzpomínky a spojuje je se srdcem, znají přátelství na život a na smrt. Jejich duše je velmi jinová, jsou v ní slzy, které si coby muži v bojové linii nemohli dovolit. Jsou křehčí, než si ony, či jejich okolí dokáže představit. Svět se jim příliš měnit nedaří, protože, coby ženy používají mužské zbraně, ale společenská, mužská energie je vždy smete. Potřebují pomoc a ochranu jinových ADHD, aby se jejich mužské a tedy i společenské trauma zahojilo.

 

Třetí skupina žen je ta, která nemá potřebu cokoliv měnit, ženským skupinám neholduje a ani se nepotřebuje  nijak projevovat veřejně a za cokoliv bojovat. Žijí si svým životem.

 

 

Může dojít i v k míchání skupin během vývoje současného života, protože války byly dvě a mohlo se stát, že jsou ženy, které prošly oběma zkušenostmi a nesou si bolest obou skupin.

 

Je důležité, aby se skupiny žen s JANGEM a JINEM našly k sobě cestu (ať vně, či uvnitř sebe), protože tady leží celé spektrum nedorozumění. Není mezi ženami a muži jako spíš mezi ženami. První práce, je práce na ženském kolektivu.

 

Kde je zakopán pomyslný pes. Tyto skupiny žen se spolu příliš "nemusí" a dobrovolně k sobě cestu hledat nebuduou. Jedny druhým přijdou hloupé a povrchní, druhé prvním zase hrubé a netaktní buranky.

A pochopitelně jsou ženy, které to pochopily a už s tím pracují.

 

Elinopu