PŘÍPRAVA NEVĚSTY

Ráda začínám otázkami.  Nač příprava nevěsty, máme všeobecnou rozluku se svobodou. Ano, proč ne? Tento článek píšu a přípravu pro nevěstu jsem se rozhodla dělat pro ty, kteří si stejně jako já položí otázku. Je to opravdu nutné ztratit svatbou svobodu, vždyť si beru milovanou bytost. A také pro ty, kterým vidina kocoviny přijde spíš Silvestrovská než svatební, i když ani to se nevylučuje.

Co je tedy příprava nevěsty na svatbu. Na rozdíl o rozluky se svobodou, kdy jde o stav propadnutí do bezvědomí, je příprava nevěsty plně vědomou záležitostí s přesným záměrem a vlastně není od věci, když přejde příprava nevěsty buď přímo ve svatbu, nebo právě rozloučením se svobodou. Každému jak libo. Při přípravě nevěsty se scházejí nejbližší ženy nevěsty, utvoří krásný prostor a kněžka provází nevěstu symbolicky živly, při kterých se vyslovují obavy, přání, záměry, a to vše v podporujícím kruhu žen. Jedná se o okamžik, ve kterém si nevěsta přizná svůj strach, své očekávání, své radosti, a může položit ženám v kruhu otázky týkající se manželství. Ženy vypráví, co pro ně manželství znamená, co by udělaly jinak, nebo co se jim osvědčilo. Je to taková datová banka, pro nový život.  Dívka může požádat, aby v manželství nedělala stejné chyby jako ženy v její rodové linii a naopak může poděkovat a přijmout to dobré co její rodové matky vytvořily. Je to prostor pro poděkování mamince a dochází i k uvolnění různých nevyřečených témat, které si mohou probrat spolu v klidu, nebo společně. Zároveň je příprava nevěsty velmi důležitá pro maminku dcery, kterou vydává na cestu. Pro vědomé přijetí své dcery v nové roli. Může říct svá přání a požádat o nová pravidla, která se svým milým budou chtít dodržovat, aby nedocházelo ke zbytečným rodinným třenicím.  Příprava nevěsty bývá plná slz, obětí, radosti i veselí. Na závěr mohou s láskou pečovat o tělo nevěsty, která by se měla cítit středem pozornosti, jako princezna. Z vlastní zkušenosti vím, že samotná svatba, je pro nevěstu trochu rychlá, že si ten krásný pocit příliš neužije. A tak na závěr mohou přítomné ženy namasírovat s láskou nevěstu, učesat, nalíčit, nazdobit, obléct, vše s podporou a chválou na její krásu. Příprava nevěsty může přejít rovnou na svatební rituál, nebo si nevěsta užít večer ve společnosti, kde si užije svou rozzářenost.

Příprava ženicha na svatbu probíhá obdobně, jen muž se nezdobí, ale přijímá ozdobnou hůl, kterou mu vyřezají a ozdobí muži z rodu s moudrem a vztahem k sobě a  k ženě do budoucna. Muž přijme ženinu proměnlivost a hůl je symbol ceremonie a stálé pevnosti a opory i v bouřích.

 

Svatební svazování rukou

Vím, že když jsem se vdávala, zdálo se mi svazování rukou jako velmi zvláštní, ale lákavé spojení. Zůstala jsem ale u tradice, kterou znám a dnes vím, že se tyto dvě tradice vůbec nevylučují, ba naopak. Také si pamatuji, že mi oddání se, byť v pěkné kapličce na zámku, přišlo na tak významnou událost krátké a tak nějak jsem si tam přišla víc pasivní než bych si přála. Vždyť už se svatbami neuzavírá obchod, tak proč mě někdo oddává, proč se já neodevzdává milému a on mě, proč mi někdo povoluje, zda se smím políbit? Tradice jsou dobrá a potřebná věc a já je mám ráda. U svazování rukou se zapojuje do svatebního obřadu částečně celá rodina. Stojí v kruhu nebo velmi blízko novomanželům jako podpora, také živly, které symbolizují životní události. Celé svazování rukou je velmi symbolické, spontánní, plně o dvou lidech a hlavně upřímné. Kněžka je podporou, nikoliv bezpodmínečnou autoritou, tou jsou pouze svatebčané a jejich rodiny. Vycházím z toho, že rodina jako celek je svědkem svatby a také tím, kdo drží v paměti jejich sílu vášně a odhodlání jít spolu životem. Svazování rukou pomocí kněžky ještě není v naší zemi úředně schválené, jako je tomu například v anglicky mluvících zemích stále udržujících keltské, původní tradice a jejichž odkaz se váže i k historii naší země. Svazování rukou probíhá v přírodě a je možné jej prodělat těsně po úředním oddání, nebo přímo za přítomnosti faráře, či úředníka. Provazování rukou je ideální kupříkladu pro ty, kteří nechtějí klasickou oficiální svatbu, ale duševně se propojit chtějí v zastavení se a uctění a žádná jiná možnost se pro ně ve své podstatě doposud nevyskytovala.  Svazování rukou je velmi zajímavá tradice, neboť zůstávají po oddavkách jako hmotný důkaz dvě stužky stále v přítomnosti manželů, jako připomínka. Svatební svazování má nepřeberné množství podob a je ušit na míru a přání manželům a já jsem těmto přáním otevřená. Většinou probíhá pod širým nebem, kde je svědkem i příroda a nebe.

Jen pro zajímavost původně byla taková svatba platná rok, potom se slib obnovoval, po třech letech opět a potom už se slib dal natrvalo. Mě osobně to přijde zajímavé a u svazků, které nejsou „oficiální“ lze touto cestou jít i nyní.

Další zajímavostí je fakt, že nevěstu v takovém obřadu většinou, není to podmínka, přivádějí ženy z obou rodin a ženicha přivádějí k nevěstě muži z obou rodin. Jako symbol podpory mužů a žen a má tento akt velmi silný erotický náboj.  Lze samozřejmě předávat nevěstu a ženicha klasicky a pro mnoho tatínku a maminek je to velmi důležité. Jen u tohoto obřadu je možné činit jinak. 

Ukázka jedné z možných variant svatebního obřadu: https://youtu.be/xYSU1rRdV64

Rozluka pohřeb, rozvod, potrat, ukončování 

Žijeme v době, která žalu příliš šancí nedává. Blízký nám zemře, rozejdeme se, rozvedeme....  a máme na to maximálně dva, tři dny. Možná ještě tak týden nám bude okolí tolerovat smutek, ale potom opět výkon, akce a úsměv na tváři. Jenže bolest nejde přesunout na potom, a opravdu se za týden nevytratí. Není náhodou, že se smutek nosil jeden rok, někdy je takové doby třeba a mnohdy je třeba mnohem víc.  Říct nahlas a popravdě jak nám je, přiznat si bolest, vinu, strach, obavu, žal, opuštěnost. Nějak se zdá, že chceme tato slova a jejich význam vymazat ze společnosti, ale přestože žijeme v kybernetickém věku a životnost se prodlužuje, naše životy potkávají konce nečekané, nechtěné, bolestivé a naše mysl, duše i tělo potřebuje odpovědi, uvědomění, pochopení aby mohlo dojít k propuštění. Dnes neumíme umírat a neumíme mrtvé pouštět, neumíme ukončovat s grácií , láskou a poděkováním (jde to, skutečně). Neumíme není správné slovo. Není nám dovoleno, nemáme prostor, zapomněli jsme. Mnohé ztráty, a je jedno jaké jsou, s námi jdou celý život, protože jsme neměli možnost sdělit co pro nás ztráta znamená, nemáme prostor přijmout tu bolest, jen hrajeme hru, „už je to dobrý a je to za mnou“ a tahle hra s námi jde celý život, protože si nedovolíme jít dál, pustit a žít. Naučili jsme se konců bát, nepřiznávat je, nepřijímat je. Dnes se umírá izolovaně a zůstávají nevyřčené věci ve vzduchu. Přijmu – li tradici. Dříve se umíralo doma, v obklopení svých blízkých v bezpečí v lásce  a upřímném žalu. Tváří v tvář smrti si lidé velmi dobře uvědomovali hodnotu života, byť byl výrazně nuznější než máme dnes. Ta úcta jim pomáhala přežívat i v těžkých podmínkách, byl to jejich psychoterapeut. Naši předkové dobře věděli, že smrt je nutná k dalšímu zrození, viděli také jakýsi úsměv, mír a klid na tváři umírajícího a proto uctívali smrt a konec stejně jako zrození a začátek. Dnes se jen dozvídáme zprávu o úmrtí a svědkem  už dávno nejsme. Je to jako vytržená kapitola z učebnice života, kterou se neustále zbytečně trýzníme.

 Provázím s pomocí živlů  jako kněžka Morany Vědmy všemi obdobími úmrtí blízkých bytostí, potratem, rozvodem a rozchodem tak, aby byly všechny fáze, kterou duše a tělo potřebuje dodrženy a aby mohl život zase plynout. Tak jako končí jedna kapitola v knize, kterou jsme přečetli, zmoudřeli, posunuli se dál. Abychom pro své zesnulé mohli dál tančit tanec života nejlépe jak to umíme. Jsem převaděčkou duší mezi světy. 

"Učinil jsem je vnímavými vůči smrti a tím jsem je učinil vnímavými k životu."

Antoin de Saint Exupéry

PRVNÍ MENSTRUACE - MENARCHÉ

První menstruace. Věci, které se nám dějí jako první, si vždy velmi dobře pamatujeme a hluboce zapisujeme. Jaké to bylo, když jsme se postavily k prahu dětství a naše tělo nám připravilo nové střevíce, pro další krok a napsalo rudý vzkaz. Byly jsme samotné, ne? Co na to ženy v naší rodině a muži?  Zhruba poučené o fungování těla a co s tím dělat? Nebo vůbec? Většina se dá přečíst z knih, ale jak se v tu chvíli cítím a jak dál půjdu do světa v těchto nových střevících, jak ponesu svou Ženu s sebou celý zbytek života, jak ji ukážu své dceři, dám nahlédnout synům. Oslavu Menarché jsem si zkusila zpětně ve své dospělosti a cítím, že bych něco takového ráda dopřála každé dívce. Být uctěna, silná a sebevědomá, těšit se na další menstruaci, těšit se na to být ženou. Zdá se to být jako z říše pohádek. Nežiju v pohádkách a život mám ráda takový, jaký je. Jen věřím, že ho máme prožít důstojně a v potěšení, tím spíš, když jsme ženy.

Oslava menstruace může mít mnoho podob. Záleží na dívce a její povaze a tom jak si ona sama oslavu představuje. Od toho se vše odvíjí.  Mohou se pozvat kamarádky, tety a babičky, aby vyprávěly svůj vlastní příběh, dívka přechází z dětského světa do rudých cyklů plodného života náležitě hrdá, jako budoucí nositelka života. Začleňuje se mezi dospělé ženy a může s nimi otevřeně hovořit. Je dobré, když je přítomna ceremonistka, maminka většinou potřebuje prostor i pro sebe a své pocity. Součástí je korunování dívky, dárky a mnohé jiné. Na závěr je možné zasadit „dívčin menstruační strom“. Je velmi milé, aby dívku z oslavy přivítal i nějaký muž ať již otec, strýc, bratr, známý to je jedno. Důležité je, aby k němu měla dívka důvěru, on k ní přistoupil jako k ženě a obdaroval ji nějakým drobným darem (květina, šperk). Bývají to velmi silné okamžiky. Pro rodinné i sociální vztahy velmi posilující

 

„ Vy u vás v Japonsku děláte ze všeho rituál že? My v Americe se jen osprchujeme na studených kachličkách.“

„Udělat z nutnosti potěšení, to je umění generále.“

Úryvek z filmu Gejša.

https://www.oheladom.cz/2011/puvodni-clanky/ritual-prvni-menstruace/

 

Uctění  Vědmy (Rituál menopauzy)

 

Menopauza neboli "přechod" je tabuizované téma dnešní společnosti. Někdy mám pocit, že žena v menopauze jakoby nechtěla být vidět a možná vůbec být. Možná je to potřebná poloha pro prostor ztišení se uvnitřnění a zpomalení, která k tomuto období patří a je oprávněná. Jenže! Lačný společenský diktát požaduje vysokou výkonost i do pozdního věku, svěžest i vzhled mladé dívky, udržení kroku s moderní technologií, což nejen, že neladí s přirozeným vývojem ženy, ale jde proti němu. Navíc hodnoty ženy v menopauze nejsou vůbec uznávány. A je tu druhé jenže. Zdá se, že dary ženy v menopauze jsou tím víc znevažovány, čím víc je společnost nutně potřebuje. Mohlo by se zdát, že taková žena je jen brzdou, nic už nechápe, je protivná a mimo. Nepotřebuje právě tato společnost připomenout, že je třeba zpomalit, dívat se ke kořenům a sytit se víc přírodou, naslouchat moudrosti předků? Za mě ano, ano. A když mladí ve své kůzlečí rozjařenosti skotačí nebezpečně příliš, je poloha být tak trochu "ostrá bez obalu" víc než užitečná.

Právě období menopauzy ukazuje, jaký vztah k sobě žena měla po celou dobu svého plodného života. Navštívila jsem Glastonbury, kde se tradicí "Bohyně" (vnitřního vědomí své ženskosti) zabývají velmi intenzivně a byla jsem velmi překvapená, jaké vyzařování měly ženy odpovídající právě období menopauzy. Byly pěkně oblé, mnohé s dlouhými šedými vlasy, ke kterým se naučily líčit i strojit, zkrátka přijaly svou Vědmu jako velký dar. Neviděla jsem víc sexy ženu, než přesně tu s šedivými vlasy, tepající vitalitou, moudrostí, rozvahou, klidem a naprostou samozřejmostí. Dalo by se říct až svrchovaností i vědomím jejich vědění. Ty ženy ukazovaly do světa svůj věk, byly na něho hrdé, protože se z něho naučily čerpat to nejlepší. Musím se přiznat, že takovou sílu jsem v lidské podobě  ještě nezažila. Tyto ženy mají ale jeden velký benefit. Čas jejich přechodu z fáze plodnosti do fáze moudrosti a vhledů je velmi intenzivně oslavován. Stejně tak, jako je oslavována první menstruace je oslavována ta poslední. V obřadu přijetí mezi Vědmy, se dostane ženě poděkování za vše, co za svůj život vykonala, za všechny cesty, kterými šla i nešla, za její pády a zkušenosti, které může předávat dál, je uctěna jako "ta která už ví." 

Tak mě napadá,  proč dávat mamince k narozeninám "věci" a potřebuje je? Co ji dát dárek skutečně pro ni, upřímné poděkování a uctění toho co nám dala - rituál Uctění vědmy.

"Ženu zdobí tajemství, tajemství krásy její vnitřní zahrady. "

Elinopu